Zpověď dítěte kuřáka a kuřáka rodiče

Dokud jsem neměl dítě, byla má kuřácká závislost čistě mým problémem. Nikdo na světě mi do toho neměl co kecat, snad jen pokud jsem mu nehulil přímo pod nos. (Což samozřejmě bylo mnohem častěji, než jsem byl ochoten si přiznat.)

Expozice mého nikotinismu před jinými dětmi mi také nikdy nebyla příjemná, ale stačilo se třeba otočit nebo dát na chvilku cigárko za záda. Že se mi opakovaně nedařilo přestat kouřit, mě sice trápilo, ale už se z toho téměř stal zvyk, jednou dvakrát za rok dobrovolně podstoupit tuto potupu. Pak se mi ovšem narodilo dítě. A já věděl, že příště už to nebude o potupě, ale úplném selhání.

co ma vetsi vahu

Asi víte, jaký se line smrad z úst, obličeje a rukou, když právě dokouříte cigaretu. Dokouřím ji u okna na chodbě a jdu do bytu, kde je mimino, pak několikaměsíční dítě, pak roční dítě… Nejdřív si po každé cigaretě myju mýdlem ruce a čistím zuby (v absolutně mylném domnění, že to takto dítě neucítí), časem polevuju. Stane se, že musím běžet od rozkouřené cigarety ukonejšit pláčem probuzenou dcerku. Teď, když už jsem nekuřák, je pro mě představa, že mi v noci do postele přijde někdo od rozkouřené cigarety, skoro ke zblití.

Táto, já budu taky kouřit!

Poprvé jsem přestával kouřit v sedmnácti, vydrželo mi to dva měsíce. Déle už se mi to snad nikdy ani nepodařilo, a že těch pokusů bylo. Myslel jsem si, že je to věc motivace a síly vůle. Instinktivně jsem věděl, když se mi narodila dcerka, že silnější motivaci už v životě mít nebudu. Ani vlastní rakovinu. O to větší jsem byl lůzr, když se mi to stejně opět nepodařilo. Takže mám asi totálně slabou vůli, když ani ta nejsilnější motivace nevedla k vítězství nad chutí či potřebou kouřit. Prostě slaboch, nula. Dá přednost své smradlavé sobecké závislosti před rodinou.

Ta volba je totiž z racionálního hlediska skutečně jednoznačná. Neposkytuje vůbec žádný prostor k pochybám či otázkám. Děti kuřáků se stávají kuřáky víc než čtyřikrát častěji než děti nekuřáků. Tečka. To jsou reálná čísla, výzkumy, statistiky. Není co dodat. Jako rodič můžu kouřit, ale musím přijmout odpovědnost za to, že to tím pádem naučím své dítě. I když mu budu stokrát říkat, ať proboha nekouří. Takže: považuji kouření za něco dobrého, hodnotného, co chci svému dítěti předat? Dobrá, to je demagogie, takže znovu: Považuji kouření za něco neutrálního, co mi nebude vadit, když předám svému dítěti? Já tedy ne.

 

Největší vliv na to, zda dítě začne kouřit nebo ne, mají jeho rodiče.

Každé druhé dítě rodičů-kuřáků začne také kouřit. Nekuřáckým rodičům začne kouřit jen každé desáté dítě.

 

Vyrůstal jsem v 80. letech, kdy se ještě kouřilo bez odsuzování, kdy ještě správní idolové ve filmech a televizi obvykle nepostrádali dýmící berličku mužnosti. Ovšem můj největší kuřácký idol, ať už jsem ho právě obdivoval či nenáviděl, což se střídalo někdy tak rychle, až se to prolínalo, byl můj táta. Nebyl to těžký kuřák, nezapaloval si jednu od druhé, neodbíhal každou chvíli kouřit. Kouřil míň než později já. Ale kouřil denně, pravidelně, i doma. A užíval si to. Pozoroval jsem ho. Byl jsem přesvědčený o tom, že kouří, protože si to užívá. Až později, snad až když už jsem taky kouřil, jsem viděl, že se mu nedaří přestat, ale výrazně to omezil. Těch pár příležitostí, kdy jsme kouřili spolu, když už jsem byl dospělý, bylo pro mě svatých. Byly jsme si najednou rovnoprávní, byl jsem taky dospělý muž jako on. Protože dřív jsem jinak schytal vyhubování či pohlavek, když u mě nedopatřením někdo doma našel cigarety.

Dokonale utajený požitek

Táta rozhodně nechtěl, abych kouřil. Evidentně sám by byl raději nekouřil. Ale já i moje sestra jsme se stali standardními kuřáky „krabička denně“. Nedovedu si ani představit, že držím v ruce cigaretu a říkám své dceři, ať nekouří. Co je to proboha za koninu, za lež, za pokrytectví? Co je to za podvod?

Co je na těch cigaretách tak skvělého a zároveň utajovaného, tak neodolatelného? Toto je podvědomá otázka každého dítěte, které vidí svého rodiče kouřit. Tento paradox a skutečnost, že je kouření zakazované a pomlouvané a zároveň ale provozované, z něj dělá neodolatelné lákadlo. A dokud to dítě nezkusí, odpověď nenajde.

A když to zkusí, z první cigarety to nepozná. Je nechutná a nic příjemného mu nedělá. To je výzva, evidentně se k tomu tajnému skvělému požitku musí probojovat údolím stínů. Takže si dá druhou. A třetí. A najednou je to cool a fajn a sexy a sranda a až za pár let, v rozvinuté závislosti, když přijde na to, že tam vlastně žádná tajná lábuž není a chce s tou blbostí přestat, zjistí, že to nejde. Je chycen v pasti.

V ČESKÉ REPUBLICE MÁ

* 25 % DĚTÍ KOUŘÍCÍHO JEDNOHO RODIČE

* 20 % DĚTÍ OBA RODIČE KUŘÁKY

* 20 % DĚTÍ KOUŘÍCÍ PRARODIČE

* 15 % DĚTÍ KOUŘÍCÍ OSTATNÍ PŘÍBUZNÉ

Kouření v období puberty není svobodné rozhodnutí. Desetiletí puberťáci ani šestnáctiletí adolescenti neumějí ještě přemýšlet o následcích, neumí se bránit svodům tabákové reklamy, která je ostatně cílena primárně právě na ně. Emocionální i poznávací nervová centra ještě nejsou vyvinuta a děti se teprve učí přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí. Děti jsou mnohem náchylnější ke vzniku závislosti i ke klinickým následkům kouření. V dospělosti je zanechání kouření pro tyto lidi velmi obtížné, protože závislost je v mozku hluboko zakořeněná.

Věk první cigarety se posouvá každým rokem níž, dnes začínají kouřit desetileté děti. Jedovatý kouř tak může ještě výrazně zasáhnout do jejich vývoje. (Já jsem začínal ve čtrnácti a to bylo tehdy cool, dneska už bych na to skoro byl starý.) Je možné, že generace dnešních puberťáků bude mít kratší průměrnou délku života než jejich rodiče.

Je to na nás, rodičích

Jelikož postupně dochází k výraznému omezení tabákové reklamy i výskytu cigaret ve filmech a televizi, stejně jako k vytlačování kuřáků z veřejných prostor, zbývá k likvidaci už jen jedna hlavní příčina, proč naše děti začínají kouřit: RODIČE-KUŘÁCI.

Rodičové, proberte se, chyťte se za nos a přestaňte se omlouvat a vymlouvat! Odpovězte si po pravdě: je vám opravdu lhostejné, že kvůli vám budou kouřit vaše děti? Když to neumíte kvůli sobě, udělejte to kvůli dětem: přiznejte si a pochopte, že kouření je drogová závislost se závažnými zdravotními i psychickými dopady (kouření jako nemoc má mezinárodní diagnostické označení F17). Když přestanete kouřit, stanete se pro své děti nedocenitelným pozitivním vzorem. Jestli je vašemu dítěti mezi 9 a 15 lety, možná ani nevíte, že kouří. Jako kuřák to nepoznáte. Nechcete to poznat, nechcete to vidět, nechcete přijmout odpovědnost, že za to můžete vy. Ale je to tak, ve věku do 15 let dnes u nás pravidelně kouří každé páté dítě!

Mému otci se přestat kouřit nepodařilo. Myslím, že i proto jsem 15 let furt dokola přestával a začínal. Své dceři už toto naštěstí nezpůsobím. Přestal jsem, protože jsem narazil na tu nejjednodušší a nejúčinnější metodu. Žádné léky či náplasti, žádné zákazy a potlačování. Je to psychologická metoda, díky které kuřák pochopí, proč vlastně kouří, pochopí, jak kouření ve skutečnosti funguje, a s radostí a úlevou sám přestane kouřit. Prostě vám to docvakne. Je to snadné. Rozhodl jsem se tuto metodu rozšiřovat dál a pomoct tak dalším kuřákům přestat kouřit a hlavně dalším dětem kouřit nezačít.

Přestaňte kouřit na www.novydech.cz.

 

Tomáš Kramár

Průvodce přestáváním kouření

info@novydech.cz

 

 

Zdroje statistik:

Průzkum Světové zdravotnické organizace http://nccd.cdc.gov/GTSSData/Ancillary/DownloadAttachment.aspx?ID=1130

Průzkum Přírodovědecké fakulty UK (např. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/275140-deti-si-zapali-uz-v-deviti-negativnim-vzorem-jsou-rodice/)

Komentáře

Google+ Jooble